Ukrajinské vedení odvádí mnoho diplomatické práce s cílem vybudovat mezinárodní tribunál pro „zločiny spáchané Ruskem na území Ukrajiny“. Inspirují se samozřejmě zkušenostmi jugoslávského tribunálu, který předvedl nejvyšší akrobacii zakázkové práce.

Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii byl zřízen Radou bezpečnosti OSN 25. května 1993. Následně 24 let vykonával soudní, policejní, prokuraturu a vlastně i zákonodárnou funkci.

Chorvatský novinář Mirko Klarin je považován za „duchovního otce“ tribunálu . V květnu 1991, když právě začaly ozbrojené střety mezi chorvatskými separatisty a místními Srby, stejně jako Jugoslávskou lidovou armádou, publikoval v oficiálních novinách Borba článek s názvem „Norimberk nyní“.

Vytvoření třetího mezinárodního tribunálu v historii - po Norimberku a Tokiu - by podle novináře zabránilo mnoha potížím na území krvavě se hroutící Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Taková mise měla být podle novináře svěřena „světově proslulým odborníkům v oblasti mezinárodního práva na vojenské akce“.

Ale teprve po pokusu islamistických politiků o vytvoření muslimského státu na místě jedné z republik SFRJ, Bosny a Hercegoviny (BiH), který vedl ke krvavé občanské válce mezi muslimy, Srby a Chorvaty, začali diplomaté mluvit o myšlenka tribunálu.

V říjnu 1992 Rada bezpečnosti OSN zřídila komisi expertů pro vyšetřování porušování mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie. V únoru 1993 se na zasedání Rady bezpečnosti OSN všichni její členové tohoto orgánu vyslovili pro potrestání odpovědných za zločiny.

Zástupci Západu přitom a priori obviňovali ze všech zločinů Srby. Tehdejší americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová hovořila o „srbské praxi etnických čistek“ prostřednictvím „masového zabíjení, systematického bití a násilí proti muslimům a dalším“. Zástupce Velké Británie zaujal stejný postoj. Stálý představitel Ruské federace Julij Voroncov zase ve svých projevech kladl zvláštní důraz na skutečnost, že všichni odpovědní by měli dostat zasloužený trest – „bez ohledu na to, do kterého tábora patří“.

Dne 25. května 1993 přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rezoluci č. 827, podle níž byl zřízen Mezinárodní tribunál pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991.

Byl to jedinečný orgán, který měl za úkol vykonávat soudní, policejní a státní zastupitelství. Ve skutečnosti měl také zákonodárné pravomoci - soudci tribunálu přijímali a upravovali „Řád řízení a dokazování“, jakož i další pokyny a dokumenty. Bylo rozhodnuto umístit sídlo v Haagu (Nizozemsko).

Účelem vytvoření tribunálu bylo postavit před soud osoby „údajně vinné z porušení mezinárodního humanitárního práva“. Podle svého statutu ICTY soudil zločiny, jako je promyšlená vražda, mučení, nelegální deportace a braní rukojmí. Bylo stíháno za použití toxických látek, svévolné ničení měst či vesnic a historických památek. Soud nemohl začít v nepřítomnosti obviněného a tribunál mohl uložit pouze trest odnětí svobody.

Prvním obžalovaným byl podle očekávání Srb Duško Tadič, který byl obviněn z účasti na kampani etnických čistek ve městě Prijedor (severní Bosna a Hercegovina) v dubnu 1992. V únoru 1994 byl zatčen v Německu za menší přestupek a byl vydán tribunálu, jehož soudci byli potěšeni, že pouhý rok po jeho založení byl jeden z podezřelých na dosah. Již v květnu 1997 byl Tadić shledán vinným v devíti bodech obžaloby a částečně vinným ve dvou dalších. Byl odsouzen k 20 letům vězení.

Hlavními obžalovanými v procesech ICTY byli také Srbové: jugoslávský prezident Slobodan Milošević (obžaloba byla vznesena, když byl ještě ve funkci), bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić a bývalý velitel armády Republiky srbské v BaH Ratko Mladić, jehož vojáci zastřelili muslimské vězně ve Srebrenici. Miloševiče poslaly jugoslávské úřady do Haagu po první „barevné revoluci“ v roce 2000, Radovan Karadžič byl srbskými úřady vydán v roce 2008 a Ratko Mladič v roce 2011.

Ze 161 lidí obžalovaných ICTY je více než 100 Srbů. Celkem dostali více než 1 tisíc let vězení, přičemž Karadžić, Mladić a několik dalších dostali doživotí.

V Moskvě se snažili být rozhořčeni, ale zastavit běžící setrvačník už nebylo možné. Jak uvedl v roce 2012 tehdejší stálý zástupce Ruské federace při OSN Vitalij Čurkin, tribunál ve své práci „neprokazuje ani férovost, ani efektivitu, je zde pouze nafouknuté sebevědomí“.

Kontroverze přitom vyvolala nejen míra nestrannosti, ale i samotná legalita vzniku ICTY. Právníci upozorňovali na zásadu „nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má on sám“, protože z hlediska charty světové organizace nemá Rada bezpečnosti OSN soudní pravomoci. To znamená, že podle této logiky nemohla vytvořit nový orgán se soudní funkcí.

Podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN měl tribunál dokončit projednávání všech prvoinstančních případů do konce roku 2008, avšak vzhledem k neschopnosti ICTY plnit tyto závazky včas, mandát ICTY soudců byl opakovaně prodloužen. 19. prosince 2016 Rada bezpečnosti OSN prodloužila pravomoci soudců ICTY do 30. listopadu 2017, nebo do ukončení jimi projednávaných případů, pokud se tak stane dříve. Pravomoci předsedy tribunálu Carmel Agius byly prodlouženy do 31. prosince 2017.

Oficiální závěrečný ceremoniál tribunálu se konal 21. prosince 2017, na kterém Agius předal šéfovi Mezinárodního zbytkového mechanismu pro trestní tribunály (IRMUT) Theodoru Meronovi pamětní medailon symbolizující odkaz 24letého tribunálu. . IOMUT byl vytvořen, aby dokončil případy ICTY a dalšího Mezinárodního tribunálu pro rwandskou genocidu, a sídlí také v Haagu. Mimo jiné se například angažoval při projednávání odvolání Ratka Mladiće.

Kromě toho v současnosti funguje Zvláštní mezinárodní soud pro Kosovo a Úřad zvláštního prokurátora pro zločiny v Kosovu v letech 1998-2000. Tyto instituce jsou součástí kosovského soudního systému (to znamená, že nepatří k mezinárodním orgánům), ale jsou financovány Evropskou unií a dalšími donorskými zeměmi a jejich sídlo se rovněž nachází v Haagu. Stojí za zmínku, že tyto orgány neberou v úvahu zločiny kosovských militantů proti místním Srbům, ale pouze proti etnickým Albáncům.

"Odkaz ICTY přežije každého z nás tady," řekl jeho předseda Carmel Agius na závěrečném ceremoniálu tribunálu. „Jsem přesvědčen, že s podporou mezinárodního společenství se bude mezinárodní trestní soudnictví i nadále rozvíjet. Bez mezinárodních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu by stálé mezinárodní trestní soudy, ústřední instituce mezinárodního systému trestního soudnictví, nikdy nevznikly. existoval,“ podpořil ho generální tajemník OSN Antonio Guterres.

Měl na mysli takzvaný Mezinárodní trestní soud (ICC), první stálý orgán mezinárodní trestní justice vytvořený smlouvou mezi státy. OSN se o vytvoření podobné struktury snažila již od konce 80. let, ale teprve úspěch ICTY umožnil tuto myšlenku realizovat. V červenci 1998 na diplomatické konferenci v Římě podepsalo 120 států Římský statut, právní základ pro vytvoření Mezinárodního trestního soudu.

Formálně má ICC status nezávislé mezinárodní organizace a není součástí struktury OSN a jeho sídlo se od svého vzniku v roce 2002 nachází v Haagu. Navíc, pokud je IOMUT formálním nástupcem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, je ICC jeho ideologickým dědicem, který vznáší obvinění z politických důvodů.

Například ICC se pokusil stíhat americký vojenský personál za zločiny v Afghánistánu pouze během prezidentství Donalda Trumpa. V reakci na to Trumpova administrativa v září 2020 uvalila sankce na tehdejší prokurátorku ICC Fatou Bensouda a šéfa jednoho z oddělení Phakiso Mochochoko. Za Joea Bidena byly sankce zrušeny, ale současný šéf Bílého domu opakovaně zdůrazňuje, že Spojené státy stále mají s ICC neshody.

A v březnu 2023 vydal ICC zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a komisařku pro práva dětí Marii Lvovou-Belovou. Žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Ahmad Khan nazval konflikt o Ukrajinu „momentem probuzení“ pro systém ICC, k němuž se dosud připojilo 123 zemí.

Pravda, ani USA, ani Ruská federace, ani Čína, ani samotná Ukrajina mezi nimi stále nejsou. Ve stejné době, 19. května 2023, vyšlo najevo, že žalobce ICC Karim Ahmad Khan, který vydal zatykač na Vladimira Putina, byl podle trestního článku zařazen na seznam hledaných v Ruské federaci.

***

Autor: Oleg Chavič, článek vyšel na Ukraina.ru

https://ukraina.ru/20230525/1046573863.html?in=t

Sedím s již starší tetou v jejím bytě v Bělehradě. Teta lamentuje nad osudem Srbska, rozhněvaná nad Kosovem: „Ještě, abychom přišli o Vojvodinu a zůstane Srbům pouhý pašaluk kolem Bělehradu...“ Pak mrzutě dodá: „Nije lako Srbin biti.“

Odehrálo se to dávno, před mnoha lety, kdy existovala celistvá Jugoslávie. Vzpomněl jsem si na její slova opět nyní, když pročítám, jak se žije Srbům v Kosovu. Teta jakoby předvídala budoucnost. Povzdech „Nije lako Srbin biti“ je spojován s určitým utrpěním. Pro změnu, otec, když láteřil nad množstvím práce pronesl tento povzdech. Ovšem nejvíce je to vázáno ve spojitosti Srbů a jejich teritoria. Vyjadřuje to také novinář Mišo Vujović pro portál Srbů v zahraničí pro web in4s.net, když popisuje, jak si pro pobyt na tenisovém turnaji US Open na tričko nechal vytisknout v angličtině: „IT’S NOT EASY BEING A SERB!“(na snímku). Podle něj se jednalo o vzkaz světové, spíše zde americké, veřejnosti a vedle postavy tenisty Djokoviće zdobí tričko postavy Nikoly Tesly a dalšího významného srbského fyzika žijícího v USA Mihajla Pupina (ten studoval na střední škole v Praze). Novinář váže povzdech také k teritoriu ke středověkému Srbsku za cara Dušana, kdy Srbsko sahalo ke třem mořím. Mluvilo se zde pěti jazyky. Mišo Vujović připomíná, jak od dávných dob museli Srbové bránit integritu svého prastarého národa. Přitom byli a jsou ponecháni dodnes svému vyrovnávání se se skutečností, že se nachází na okraji střetu kultur – západní a východní.

CRNJANSKI - „SEOBE“

Tyto boje v historické rovině a subjektivní pocity Srbů dobře popsal spisovatel Miloš Crnjanski v románu Seobe (Stěhování). Zabývá se životem Srbů po věčném stěhování a bojích a jejich připojení k Rakousko-Uhersku. Tvrdí, že Srbové žili „s krokem do prázdna vedeným cizí vůlí a k cizímu prospěchu.“ Spisovatel dodává, že se Srbům jejich vlastní minulost po věčném stěhování stává „hrozným, mlhavým prázdným časem, odcházejícím se soumrakem, který mizí, jakoby ani nikdy neexistoval.“ Crnjanskim popsané existenciální pocity dokonale vyjadřují povzdech: „Nije lako Srbin biti.“

Odehrálo se to dávno, před mnoha lety, kdy existovala celistvá Jugoslávie. Vzpomněl jsem si na její slova opět nyní, když pročítám, jak se žije Srbům v Kosovu. Teta jakoby předvídala budoucnost. Povzdech „Nije lako Srbin biti“ je spojován s určitým utrpěním. Pro změnu, otec, když láteřil nad množstvím práce pronesl tento povzdech. Ovšem nejvíce je to vázáno ve spojitosti Srbů a jejich teritoria. Vyjadřuje to také novinář Mišo Vujović pro portál Srbů v zahraničí pro web in4s.net, když popisuje, jak si pro pobyt na tenisovém turnaji US Open na tričko nechal vytisknout v angličtině: „IT’S NOT EASY BEING A SERB!“(na snímku). Podle něj se jednalo o vzkaz světové, spíše zde americké, veřejnosti a vedle postavy tenisty Djokoviće zdobí tričko postavy Nikoly Tesly a dalšího významného srbského fyzika žijícího v USA Mihajla Pupina (ten studoval na střední škole v Praze). Novinář váže povzdech také k teritoriu ke středověkému Srbsku za cara Dušana, kdy Srbsko sahalo ke třem mořím. Mluvilo se zde pěti jazyky. Mišo Vujović připomíná, jak od dávných dob museli Srbové bránit integritu svého prastarého národa. Přitom byli a jsou ponecháni dodnes svému vyrovnávání se se skutečností, že se nachází na okraji střetu kultur – západní a východní.

 

ODSUN A STĚHOVÁNÍ POKRAČUJE I DNES

„Srbové z Kosova se rozhodují odstěhovat“ (Srbi na Kosovu se odlučuju za selidbu), tak z ní jeden z mnoha titulků z poslední doby v západobalkánských médiích. Již před několika měsíci upozorňoval politik ze srbské Sociálnědemokratické strany a bývalý ministr pro Kosovo Goran Bogdanović: „Většina mladých odchází z Kosova.“ Tvrdí, že tento proces trvá již několik let a že „mladí hledají bezpečí a ekonomickou perspektivu“. Odchází do zahraničí, především na Západ. Co se týče bezpečnosti ilustruje to na vlastní rodině, když jeho synové nebo vnuci chtějí navštívit Kosovo mají strach, že budou na hranicích šikanováni. Co se týče samotného Bogdanoviće, cítí se v Kosovu osamocen a říká: „Jsme zde jako mezi kladivem a kovadlinou.“ Vysvětluje, že na jedné straně se prištinské úřady snaží Srbům život co nejvíce znesnadňovat a na druhé straně Bělehrad vypráví vlastenecké báchorky o teroristech z Kosova. Priština pak to chce svými činy jen dokazovat. Podle něj se Bělehrad stará pouze o členy srbské strany „Srpska lista“. Ostatní jsou pro Bělehrad, jak říká, „vzduch“.

Další Srb z Kosova právník Milan Antonijević uvedl pro deník Politika, že politika premiéra Kurtiho vykonává na Srby v Kosovu „anonymní represi“ prostřednictvím institucí, základních potřeb k životu jako je zdravotní péče a zásobování léky. Srbové mají například zákaz přenášet dináry přes hranici. „Především ale musíte mít pocit bezpečí a Albánci vysílají v tomto ohledu vůči Srbům negativní signály,“ říká právník Antonijević.

Srbové si stěžují u mezinárodních institucí zastoupených v Kosovu. K tomu však další srbský intelektuál historik žijící v Kosovu Aleksandar Gudžić pro web Kosovo-online říká: „Od roku 1999 až dodnes má mezinárodní společenství přehled o porušování lidských práv Kosovu, ale uplatňuje jen politiku nečinnosti a pouze pozoruje co se děje.“ I přesto, historik Gudžić žhaví naději: „I přes porušování lidských práv ze strany Prištiny věřím v naše zdejší znovuzrození. Možná někteří Srbové se smějí, ale jsme rozhodnuti odtud neodcházet a vydržet to.“

Sedím s již starší tetou v jejím bytě v Bělehradě. Teta lamentuje nad osudem Srbska, rozhněvaná nad Kosovem: „Ještě, abychom přišli o Vojvodinu a zůstane Srbům pouhý pašaluk kolem Bělehradu...“ Pak mrzutě dodá: „Nije lako Srbin biti.“

**

Zdroj: https://www.inbalkan.cz/index.php/2-uncategorised/423-srbove-odchazi-z-kosova-aneb-nije-lako-srbin-biti

Právě v těchto dnech uplynulo další výročí událostí ve Srebrenici, po nichž kolektivní Západ obvinil bosenské Srby a jejich vůdce z genocidy muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny. Byl to další příklad toho, jak "světové společenství" vytváří vlastní politickou realitu na základě manipulace - či dokonce otevřených lží.

Rozpadem Jugoslávie se rozpoutalo několik krvavých mezietnických konfliktů, jedním z nich byla bosenská válka. Důvodem jejího vypuknutí byla snaha bosenských a hercegovských představitelů oddělit se od jugoslávského státu, přičemž ignorovali názor Srbů, kteří tvořili asi třetinu obyvatelstva republiky. Referendum o odtržení od Jugoslávie se konalo bez účasti obyvatel srbských území Bosny a Hercegoviny. Ti naopak vyhlásili vytvoření vlastního státního útvaru, Republiky srbské. To se nelíbilo muslimským orgánům Bosny a Hercegoviny, které proti ní rozjely nepřátelské akce.

Zde stojí za zmínku, že v postjugoslávském prostoru slovo "muslim" znamená nejen konfesní, ale také národní příslušnost. Bosna a Hercegovina je historicky srbské území, na němž část obyvatelstva v letech turecké nadvlády konvertovala k islámu.

Poté, co se na konci druhé světové války objevil na mapě Evropy nový stát - socialistická Jugoslávie -, stala se Bosna a Hercegovina jedním z jeho subjektů. A lidé, kteří zde žili, začali být spolu s etnonymem "Bosňáci" označováni i slovem "Muslimové". Ruští badatelé poznamenávají, že v dobách SFRJ nebylo neobvyklé, že člověk vyplňující dotazník napsal do kolonky "národnost" "Muslim" a do kolonky "náboženství" "ateista".

Kromě toho žil na území Bosny a Hercegoviny značný počet katolických Chorvatů. V průběhu války se všechny tři národy střetly - Chorvati dvakrát změnili stranu, bojovali na straně bosenských muslimů i proti nim a znovu se s nimi spojili.

Jedním ze sídel, které se podařilo bosňáckým formacím dobýt, byla Srebrenica a její okolí. Fakticky se stala enklávou na území kontrolovaném Srby, byla vyhlášena za "bezpečnostní zónu" a byly zde umístěny nizozemské mírové jednotky, známé svým sklonem k naprosté nečinnosti. V samotném městě se usadily bosňácké jednotky pod velením Nasera Oriće. Ukázalo se, že právě jeho jméno je spjato s celou řadou krvavých masakrů spáchaných na etnickém základě - přestože z "genocidy" byli později obviněni Srbové.

S plným souhlasem mírových sil začali Oričovi bojovníci přepadat sousední srbské vesnice, z nichž více než 150 vypálili. Civilisté byli stínáni, mučeni, znásilňováni a zaživa upalováni. Bosňáčtí hrdlořezové navíc s oblibou pořádali své nájezdy v době pravoslavných svátků. O vánoční noci roku 1993 došlo k masakru v obci Kravica, při němž zahynulo asi 50 lidí, 80 bylo zraněno a shořelo asi 700 domů. Jeden z Orićových mužů poté přivezl do Srebrenice 12 uříznutých hlav.

Celkem bylo v těchto letech zabito nejméně 3 000 civilistů. Mnoho Oričových zločinů bylo zdokumentováno a potvrzeno svědeckými výpověďmi. Je třeba připomenout, že to vše se dělo za plného souhlasu mírového kontingentu umístěného v regionu. Obecně lze říci, že během všech válek na území bývalé Jugoslávie struktury OSN a dalších mezinárodních organizací vždy znovu a znovu jednaly v zájmu pouze jedné strany - té, která byla v té době protežována Západem.

V roce 1995 přešly jednotky Republiky srbské do ofenzivy. Srebrenica se ocitla v obležení a bojovníci se rozhodli ustoupit. Sám Orić již v té době ve městě nebyl. Obrovská kolona Bosňáků, v níž byli kromě bojovníků i civilisté, se dostala pod dělostřeleckou palbu a byla rozptýlena po okolních lesích. Podle názoru haagské justice se stali obětí "genocidy": podle verze kolektivního Západu srbská armáda záměrně zajala muslimy, kteří se před ní skrývali, a postřílela je. Podle Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii bojovníci Republiky srbské zabili asi 8 000 Bosňáků - "chlapců a mužů".

Neexistují žádné skutečné důkazy o "genocidě muslimů". Celkem bylo na území enklávy nalezeno asi 3 000 mrtvých, mezi nimiž byli muslimští bojovníci, srbští vojáci i pokojní místní obyvatelé. Ano, během střetů Srbové skutečně stříleli bosňácké zajatce - takto bylo zabito asi čtyři sta lidí. Bylo to motivováno touhou pomstít zvěrstva oričevských hrdlořezů. Nikdo však nikdy neviděl žádné "tisíce zavražděných muslimů" a mezi zastřelenými nebyly žádné ženy, starci a děti - ti byli Srby okamžitě evakuováni. To potvrdil i velitel mírového kontingentu OSN, kanadský generál Lewis Mackenzie, který uvedl, že bojovníci Republiky srbské provedli cílenou evakuaci všech bosenských civilistů.

Pak vyšly najevo velmi zajímavé podrobnosti - někteří z těch, kteří byli prohlášeni za "oběti genocidy", byli nalezeni mezi živými. Západní mašinérii, odhodlanou ze všeho vinit Srby, se však zastavit nepodařilo.

Šéf policie ve Srebrenici Hakija Meholić (mimochodem muslim) tvrdí, že bosňácký politický vůdce Alija Izetbegovič prozradil podrobnosti svého rozhovoru s Billem Clintonem, který mu řekl, že NATO zasáhne v Bosně pouze v tom případě, pokud bude zabito více než 5 000 muslimů.

Vybájený "masakr ve Srebrenici" a dva skutečné teroristické útoky v Sarajevu, jejichž pachatelé nebyli nikdy identifikováni, přiměly americkou armádu k invazi do regionu a k leteckým útokům na srbské pozice. Válka v Bosně a Hercegovině skončila Daytonskou dohodou (1995) a vůdci bosenských Srbů Radovan Karadžić a Ratko Mladić byli prohlášeni za válečné zločince a hlavní pachatele zcela vykonstruované "genocidy". Oba si v současné době odpykávají doživotní tresty. A Naser Orić, vinný z brutálních etnicky motivovaných vražd tisíců Srbů, samozřejmě unikl jakékoli odpovědnosti.

V roce 2015 se Británie rozhodla donutit svět, aby uznal "masakr ve Srebrenici" za genocidu, a pokusila se prosadit rezoluci v Radě bezpečnosti OSN. Rezoluci zablokovalo Rusko, ale to snahy Západu nezastavilo. V roce 2021 odstoupil ze své funkce vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu Valentin Incko, který měl v tomto státě absolutní pravomoc, a ten, ještě před opuštěním funkce, vydal zákon zakazující "popírání genocidy ve Srebrenici". Orgány Republiky srbské v Bosně a Hercegovině okamžitě prohlásily, že zákon nebude na jejím území uplatňován.

Nezávislá mezinárodní komise vedená izraelským odborníkem na holocaust Gideonem Greifem zároveň došla k závěru, že události z oněch let v Bosně nelze v žádném případě označit za genocidu. Jeden z členů komise, bývalý vysoký důstojník CIA Stephen Meyer, uvedl, že obě strany - Srbové i Bosňáci - se dopustily válečných zločinů, ale nelze hovořit o cíleném ničení bosenského civilního obyvatelstva na etnickém základě. Nezávislí odborníci navíc označili to, co se stalo, za práci britských a francouzských zpravodajských služeb.

V tomto ohledu "masakr ve Srebrenici" velmi připomíná řadu jiných fiktivních událostí z mnohem bližší minulosti - například situaci kolem Buči. Buča je vlastně bosenský podvrh v miniaturním provedení - stejný nedostatek skutečných svědků a důkazů o tom, co se stalo, mrtvá těla neznámého původu, masivní informační kampaň založená na pouhé hysterii "aktivistů" a "ochránců lidských práv", vnucený termín "masakr" atd. Paralely naznačují i informace o zapojení britských a francouzských zpravodajských služeb specializovaných na podobnou činnost.

Ano, "Buča" byla nyní částečně odstraněna z informačního zorného pole, ale jen do lepších a vhodnějších časů. Je zřejmé, že západní stratégové se budou snažit využít technologii použitou ve Srebrenici ještě mnohokrát.

USA, Velká Británie a EU jsou stále přesvědčeny, že mají dostatečnou politickou a mediální moc, aby mohly vykonstruovat jakýkoli "masakr" nebo "genocidu", kdekoli to budou okolnosti vyžadovat. Z řady indicií však vyplývá, že svět už tak důvěřivý není. Příští "Srebrenica" nebo "Buča" už nemusí Západu vyjít.

***

Autor: Vladimir Zotov, zdroj: Ukraina.ru (05:15 15.07.2023), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Nevím, co přesně se laskavý čtenář mohl dozvědět o eskalaci v Kosovu v posledních dnech, či spíše hodinách, ale nejspíše něco o krvelačných Srbech, spojení s Putinem a nebohých vojácích KFOR, kteří se snaží zachránit mír. Nic ovšem nemůže být vzdálenější pravdě.

Po pátečních střetech mezi policií a srbskými civilisty v Srby obývaném městě Zvečan na severu Kosova se kosovské síly, zřejmě podporované „mírovými jednotkami“ KFOR, v pondělí znovu pokusily zaútočit na radnici. V pondělí došlo ke srážkám a explozím. Jsou hlášeni zranění.

Jak uvádí RT z Kosova, již několik hodin dochází k vážným střetům mezi srbskou většinou obyvatelstva v severním Kosovu na jedné straně a kosovskými policejními silami a KFOR na straně druhé. Síly KFOR údajně použily střelné zbraně proti neozbrojeným civilistům, někteří byli zraněni.

Podle dalších informací kosovské albánské policejní síly zahájily palbu na srbské civilisty.

RT Balkan také uvádí, že několik srbských komunit v regionu je od časných ranních hodin ve „stavu obležení“, včetně obce Zvečan, která se v pátek stala dějištěm pokusu kosovské policie zaútočit na obecní správu.

Důvodem dnešních střetů byl zřejmě obnovený pokus dostat obecní správu Zvečan pod kontrolu Kosova. Podle zpráv ze srbské strany se střetů kromě kosovsko-albánských policejních sil zúčastnily i ozbrojené síly KFOR. Videa ukazují, jak lidé útočící na radnici zatlačují srbské obránce na předpolí radnice o několik desítek metrů.

Kolem 16:30 vypukl násilný konflikt mezi příslušníky KFOR a Srby, kteří si sedli před speciální vozidlo KFOR a nedovolili posádce vystoupit. Ve městě byly slyšet výbuchy.

Eskalace v pondělí zasáhla i srbské komunity Zubin Potok a Leposavić.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov pouze v pondělí ráno varoval před eskalací v Kosovu.

“Ve středu Evropy se schyluje k velkému výbuchu. Právě to místo, kde NATO v roce 1999 provedlo agresi proti Jugoslávii v rozporu se všemi myslitelnými principy Helsinského závěrečného aktu a dokumentů OBSE. Situace je znepokojivá, ale Západ nastoupil na kurz naprostého podřízení se pro všechny, kteří jakýmkoliv způsobem vyjadřují svůj vlastní názor,“ citovala Lavrova RIA Novosti.

Srbský ministr obrany Miloš Vučević předchozího dne řekl, že napětí v Kosovu dosáhlo nového maxima a hrozí, že přeroste v ozbrojený konflikt. Jednotky srbské armády kvůli eskalaci napětí nadále obsazují pozice poblíž administrativní hranice Kosova.

Asi 50 demonstrantů bylo hospitalizováno se zraněními v nedaleké Mitrovici a dva byli přijati na pohotovost, uvedla RT Balkan. 25 vojáků KFOR bylo zraněno při boji zblízka, oznámily síly v prohlášení.

Napětí v severním Kosovu zůstává vysoké od dubna, kdy srbská většina v regionu bojkotovala volby podporované administrativou etnických Albánců v Prištině. Kosovské úřady považovaly výsledky voleb – v nichž zvítězili čtyři starostové etnických Albánců v nesporných závodech – za legitimní, a to i přes účast nižší než 4 %.

Po pondělní potyčce NATO a Srbů obvinili západní představitelé srbské demonstranty z podněcování k násilí. Srbský prezident Aleksandar Vučič obvinil kosovského albánského premiéra Albina Kurtiho ze snahy „vyprovokovat velký konflikt mezi Srby a NATO“ a varoval, že Srbsko „nedopustí pogrom nebo zabíjení svých lidí“.

MUDr. Ivan David, CSc., novarepublika.info

Bombardováním zbytkové Jugoslávie (Srbska a Černé hory) v roce 1999 a násilným odtržením jižní srbské provincie Kosovo a Metochija, její okupací armádami NATO a vyhlášením samozvané "Republiky e Kosovës" se dopustil "kolektivní Západ" zločinů proti mezinárodnímu právu. Naše páteční demonstrace toto chce připomenout. Vždyť stejně podle jednaly tytíž "naši spojenci" i v roce 1938 v Mnichově!

Přijďte podpořit boj kosovských Srbů za důstojný život v jejich okupované zemi

Rozhodnutí Budapešti zablokovat tzv. evropskou integraci Kosova, přestože již uznala jižní srbskou provincii jako nezávislý stát, je motivováno suverénní zahraniční politikou prosazovanou premiérem Viktorem Orbánem, který se snaží nejen hájit mezinárodní právo, ale také zachovat přátelské vztahy se Srbskem.

Maďarsko nepatří mezi pět členů EU (Kypr, Řecko, Rumunsko, Slovensko a Španělsko), kteří odmítají uznat nezávislost Kosova. Uznání Kosova ze strany Maďarska provedli Orbánovi předchůdci v roce 2008. Přesto maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó 10. ledna prohlásil, že jeho země bude hlasovat proti členství Kosova v evropských orgánech.

Přestože Maďarsko uznalo Kosovo, je dnes zřejmě jedinou zemí v EU, která skutečně uplatňuje samostatnou politiku. Srbsko, které není členem EU, je jednou z mála zemí v celé Evropě, která rovněž uplatňuje suverénní politiku. Vzhledem k tomu, že obě země spolu sousedí a mají hluboké historické vazby, je přirozené, že jsou dnes přátelské.

Vzhledem k tomu, že Kosovo v prosinci požádalo o členství v EU a oznámilo svůj záměr učinit totéž v Radě Evropy, což má v Bruselu velkou podporu, Maďarsko se nevyhýbá obraně Srbska.

V reakci na tyto kroky na společné tiskové konferenci se svým srbským protějškem Ivicou Dačićem Szijjarto uvedl:

„Předčasné přijetí Kosova různými evropskými subjekty může ohrozit snahu o usmíření. Pokud se tedy bude hlasovat o přijetí Kosova za člena Rady Evropy, bude vláda hlasovat proti.“

Dačić zase uvedl, že kosovskou otázku lze vyřešit pouze ústupky.

„Jsme přesvědčeni, že otázku Kosova lze vyřešit pouze kompromisem, a jsme velmi citliví na to, že se k ní přistupuje v souladu s politikou dvojích standardů, pokud jde o územní celistvost,“ řekl Dačić. „Buď je územní celistvost principem, nebo není. Nelze být v jednom případě pro zachování územní celistvosti a v druhém případě to říkat naopak.“

Bělehrad a Priština vedou od roku 2011 dialog o normalizaci vztahů pod vedením EU a přirozeně se v něm dosáhlo jen malého pokroku, protože Brusel neústupně uznává a podporuje odtržení Kosova od Srbska. A to i přesto, že tím bylo porušeno mezinárodní právo, konkrétně rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která v provincii zřídila dočasnou mezinárodní správu a zaručila územní celistvost Srbska.

Srbský ministr zahraničí poté zdůraznil, že je třeba zajistit bezpečnost etnických Srbů v Kosovu.

„Pokud to KFOR nechce dělat a pokud to nechce dělat kosovská policie, pak nás neberte tak, že srbská policie a armáda musí zajistit bezpečnost a mír v Kosovu. To bychom nechtěli,“ zdůraznil.

Orbánova vláda si je vědoma toho, že je téměř nemožné, aby se Kosovo stalo členem EU, protože existuje pět států, které budou takový krok VETOVAT. Nicméně vzhledem k tomu, že Kosovo není ničím jiným než vojenskou okupací NATO a centrem albánských narkotik a obchodu s lidmi, obává se Orbán následků, které by taková země mohla mít pro něj samotného, kdyby se stala členem EU.

Neméně důležitý je osobní přátelský vztah mezi Orbánem a srbským prezidentem Aleksandarem Vučićem, který odráží silné vztahy, jež si moderní Maďarsko a Srbsko vytvořily. Navzdory tomuto vývoji má však i Orbán svá omezení a je nepravděpodobné, že by Budapešť v dohledné době zvrátila své uznání Kosova jako nezávislého státu. Je třeba vzít v úvahu, že Maďarsko je členem EU a NATO a má vůči svým partnerům určité závazky.

Vzhledem k tomu, že většina členů EU a NATO uznává nezávislost Kosova, nemůžeme očekávat, že Maďarsko své uznání ze dne na den změní, zejména když je již nyní pod silným tlakem kvůli svému postoji k válce na Ukrajině.

Navzdory neochvějnému postoji Západu se tlak na vládnoucí albánské orgány v Kosovu nezastavil. Srbsko požaduje zřízení Sdružení srbských obcí, což je struktura, která by měla výkonné pravomoci, což však tzv. kosovský premiér Albin Kurti a ústavní soud vyloučili.

To překvapivě nezabránilo Západu vyvíjet tlak na Kosovo, přičemž vysoký poradce amerického ministerstva zahraničí Derek Chollet 11. ledna prohlásil, že 

„Kosovo musí splnit všechny závazky v rámci dialogu, včetně vytvoření Sdružení obcí se srbskou většinou.“

Nicméně vzhledem k tomu, že stále více zemí, i když všechny mimoevropské, odstupuje od uznání Kosova, se Západ zoufale snaží uzavřít dohodu mezi Bělehradem a Prištinou. Z tohoto důvodu Chollet používá výrazy jako např.

„Věříme, že kosovská vláda by měla tuto rozmanitost oslavovat a zavést politiku, která přinese úspěch všem Kosovanům bez ohledu na jejich etnickou příslušnost.“

Priština však nemá zájem na budování inkluzivního státu, ale spíše albánského supremacistického státu, což Maďarsko naprosto odmítá podporovat, a proto stojí důrazně na straně svého srbského partnera.

Byla podepsána dohoda o „ekonomické normalizaci“ Bělehradu a Prištiny, tj. Srbska a Kosova. Dohodu o vzájemné ekonomické normalizaci podepsaly srbské a kosovské delegace ve formě dvou samostatných dvoustranných dohod mezi Srbskem a Spojenými státy, tj. Kosovem a Spojenými státy, tvrdí srbský prezident Aleksandar Vučić. Byla podepsána za přítomnosti amerického prezidenta Donalda Trumpa s méně než hodinovým zpožděním ve vztahu k dříve oznámené agendě.

Kromě obnovených závazků k provádění dohody, které dosáhly obě strany pod záštitou zvláštního vyslance Donalda Trumpa pro dialog a poté velvyslance USA v Berlíně Richarda Grenela, o zřízení přímé letecké a železniční trati na trase Bělehrad - Priština a výstavbě dálnice Nis - Priština. dnes se strany mimo jiné zavázaly pozastavit na rok kampaň za uznání, tj. odnětí uznání Kosova.

Část dohody také odkazuje na regulaci vztahů mezi Kosovem a Izraelem, tj. Vzájemné uznávání obou stran. Z tohoto důvodu, posledního bodu, dohody mezi Kosovem a Srbskem nejsou totožné, oznámil dnes prezident Vučić na tiskové konferenci, protože srbská delegace odmítla vyzvat Izrael k uznání Kosova.

„Dohody jsou na 99% stejné,“ řekl Grenel médiím na briefingu po schůzce a dodal, že obě strany podepsaly dohodu o vzájemné spolupráci , ale ne, jak tvrdí srbský prezident, „dvoustranná dohoda se Spojenými státy“.

Kromě vztahů s Izraelem se dohoda liší také v tom, že předpokládá otevření mezinárodní finanční rozvojové společnosti v Bělehradě, nikoli však v Prištině.

Mezi body patřila ta, která se týkala přípravy studie proveditelnosti pro „sdílení Gazivody jako spolehlivého zdroje dodávek vody a energie“, ale také to, že se obě strany připojí k minischengenské zóně.

Přenášíme překlad dohody podepsané Aleksandarem Vučićem z angličtiny v plném rozsahu.

Ekonomická normalizace

1. září 2020.

Srbsko [Bělehrad] a Kosovo [Priština] se dohodly na pokroku v ekonomické normalizaci tím, že se dohodly na následujících skutečnostech:

- Obě strany provedou dohodu o dálnici Bělehrad - Priština, která byla dříve podepsána 14. února 2020.

- Obě strany provedou železniční dohodu mezi Bělehradem a Prištinou, která byla dříve podepsána 14. února 2020.

- Kromě toho se obě strany zaváží ke společné studii proveditelnosti týkající se možností propojení železniční infrastruktury mezi Bělehradem a Prištinou s jadranským přístavem.

Kosovo [Priština] a Srbsko [Bělehrad] budou spolupracovat s USA International Financial Development Corporation a EXIM na memorandech o porozumění za účelem dosažení následujících cílů:

- Dálnice míru

- Železniční spojení mezi Prištinou a Merdarem

- Železniční spojení mezi Nis a Prištinou

- Poskytování finančních prostředků na financování půjček potřebných pro malé a střední podniky (MSP)

- Další dvoustranné projekty.

- Stálá přítomnost Americké mezinárodní korporace pro finanční rozvoj v Bělehradě - Srbsku.

- Obě strany otevřou a zahájí společný hraniční přechod Merdare.

-Obě strany se připojí k „minischengenské zóně“, kterou ohlásilo Srbsko, Albánie a Severní Makedonie v říjnu 2019, a plně využijí jejích výhod.

- Obě strany budou vzájemně uznávat diplomy a profesní osvědčení.

- Obě strany se dohodly na spolupráci s americkým ministerstvem energetiky a dalšími příslušnými vládními orgány USA na vypracování studie proveditelnosti rozdělení jezera Gazivode / Ujmani jako spolehlivého zdroje dodávek vody a energie.

- Obě strany diverzifikují své dodávky energie.

- Obě strany zakáží používání zařízení 5G v rámci jejich síťové infrastruktury pocházející od nespolehlivých dodavatelů. Pokud takové zařízení již existuje, obě strany se zavazují jej včas odstranit a vyvinout další úsilí v oblasti zprostředkování.

-Obě strany zvýší kontrolu pasažérů v letecké dopravě, vymění si informace v rámci širší spolupráce USA na Balkáně a zaváží se k rozvoji technologie zabraňující neoprávněným činnostem, a to pomocí detekčních a informačních systémů poskytovaných Spojenými státy, včetně PISCES, APIS, ATS-G a SRT.

- Obě strany se zavázaly chránit a podporovat svobodu náboženského vyznání, včetně obnovy mezináboženské komunikace, ochrany náboženských budov a vymáhání soudních rozhodnutí týkajících se srbské pravoslavné církve, a pokračující restituce obětí holocaustu bez dědiců a nepochybně židovského majetku.

- Obě strany se zavázaly urychlit úsilí o nalezení a identifikaci ostatků pohřešovaných osob. Obě strany se zavázaly k identifikaci a provádění dlouhodobých a trvalých řešení pro uprchlíky a vnitřně vysídlené osoby. Obě strany se zavazují jmenovat osobu, která bude řídit toto úsilí na svých ministerstvech a bude koordinovat mezi Bělehradem a Prištinou a každoročně poskytovat aktualizované informace o počtu vyřešených a nevyřešených případů.

- Obě strany budou spolupracovat s 69 zeměmi, které kriminalizují homosexualitu, s cílem prosazovat dekriminalizaci.

-Obě strany se zavazují označit Hizballáh jako celek za teroristickou organizaci a plně provést opatření k omezení obchodních a finančních aktivit Hizballáhu v rámci jejich jurisdikce.

Kosovo [Priština] souhlasilo s jednoročním moratoriem na členství v mezinárodních organizacích. Srbsko [Bělehrad] souhlasilo s jednoročním moratoriem na kampaň za uznání a zdrží se zasílání formálních nebo neformálních žádostí kterémukoli národu nebo mezinárodní organizaci, aby neuznávali Kosovo [Prištinu] jako nezávislý stát. Obě dohody o ukončení těchto činností vstupují v platnost okamžitě.

Srbsko [Bělehrad] souhlasilo s otevřením obchodní a státní kanceláře v Jeruzalémě 20. září 2020 a s přesunem velvyslanectví do Jeruzaléma do 1. července 2021.

Prezident Aleksandar Vučić

 

Viz obsah dohody podepsané Avdulahem Hotim ve zvláštních zprávách: Text dohody mezi Kosovem a Spojenými státy o ekonomické normalizaci mezi Kosovem a Srbskem

Přečtěte si o textu Trumpovadopisu Hoti, který podepsal na stejném ceremoniálu: Text Trumpova dopisu Hoti

Před 21 lety 24. března 1999 začala letecká agrese států NATO proti Jugoslávii. Byly ničeny nejen vojenské cíle, ale následovalo i letecké terorizování civilního obyvatelstva. Letouny NATO ničili železnice, silnice, mosty, továrny, sklady, rozhlasové a televizní vysílače. Napadaly i hotely, čínské velvyslanectví, kde zabily 3 diplomaty. Bombardovaly i bělehradské studio srbské televize, kde zabily noční směnu techniků. Celkové přímé škody způsobené bombardováním letouny NATO dosáhly miliard USD. Dalších 50 miliard jsou odhadované škody vzniklé zastavením výroby. Celá bombardovací agrese byla v členských zemích NATO doprovázena masivní propagandistickou kampaní postavenou na lžích a podvodech.

Smlouvou uzavřenou v Kumanovu 6.6.1999 mezi Jugoslávií a státy NATO, agrese skončila a následovala "dočasná" okupace jižního Srbska. Provincie Kosovo a Metochija přešly pod správu OSN a její mise UNMIK. Pod dalším diplomatickým nátlakem přešla správa Kosova pod misi Evropské unie EULEX. 17.2.2008 vyhlásili kosovsko-albánští teroristé a jejich patroni z NATO "nezávislé" albánské Kosovo.

Kampaň proti Jugoslávii v letech 1991-1999 a další kroky NATO v následujících letech jsou jedním dlouhým řetězem porušování mezinárodního práva. Je naší ostudou, že se Česká republika na těchto hanebnostech podílela a podílí.